Vůně skořice
Slova jako každá jiná
padají Ti z úst.
Ta rychlá, ta zas líná,
když mlčíš já mám půst.
Jako rostlinu mě živí
ze slov Tvých vlhká hlína,
když mlčíš, jen se díváš
déšť krve
skrápí mé listy a okvětí,
barví je do stínu lásky,
barvy rudé.
A když mi zmizís, zůstává tu
podivná chuť na rtech -
ta pachuť dehtu či snad
ohlodané kosti, zlomeného nehtu.
To pak v rozjitření hledám
Tvou hlavu, gejzír slov, jedinou větu.
Skryji ji v dlaních a nepočítám,
že až rozevřu je, znovu,
jako ve snu,
Tě tam spatřím.
V oné mlžné kráse, pravdomluvném hlase,
držím Tě v pase a s nožem na tvém vlase
vzlykám, ach, blaze, Tě zabíjím,...
Nové jitro, teď vidím zas,
že bez vody Tvé
já uvadám...