Bylo to dávno, je to teď
Kroky v tichu, křupání sněhu a tvůj úsměv,....
Vločky se chytají do vlasů, lepí se na řasy a tvůj smích,...
Od úst jde kouř, z tvých víc, než z těch mých, a když jdu blíž, cítím ten zář, co v tobě bouří. Světlo ti proudí z očí a zatemňuje mi mysl a jediné, co vidím, jsi ty. Cítím tlak na hrudi kdykoliv tě vidím, ale je to v pořádku, víc ani nehledám. Tvoje doteky když cítím, nedýchám, ale to nevadí, jsi tu se mnou. Nejsi moje, nejsem tvůj, ale děláme anděli ve sněhu a je nám krásně, víc nepotřebuju. Za tohle mi stojí žít, teď, kdybych vydechl naposled, umřu šťastný bez výčitek
Říkám slova, který hladí, který bodaj, slova lásky i ty, co navždy bolí. Nejsem dokonalej, to už dávno netvrdím, jenom chci, abys věděla vše. Abys znalas mě, všechny moje já, bez příkras a lichotek, bez výmyslů a lživých vět. A to není nikdy příjemné. V tomhle světě se to nenosí. Když ale miluješ, obětuješ pro toho druhého úplně všechno, třeba i vlastní štěstí.
Bylo to dávno, nebo snad dnes ráno, stáli jsme u dveří a klepali, kdy otevřela paní a pustila s námi svou dceru ven. Seděli jsme na schodech a já jí podal telefon, starý, s tlačítky, kde jsem psal, jak se mi z ní tají dech, jak i přes svůj věk mě okouzlila, že pusou bych to stvrdit chtěl. Běhali jsme kolem starých, dnes už nebezpečných prolézaček a bylo nám tak krásně.
Seděli jsme v trávě, dívali se do mraků, sledovali vzdušné zámky v očích toho druhého. Rty propletené jako pocity a naše prsty, první přiznání, že tě miluji a odevzdávám ti své srdce
Tma
Vyklízím skříň a co nevidím. Je to dopis od tebe. O víkendu zase přijdu, slibuji. A tak tu stojím u branky a zvoním. Ája vykoukne z okna a div nevypadne. A už tě volá a ty běžíš. Utíkáš bez dechu, sama nevěříš. Byly to tři roky? Pro mě sotva den. Stojím tu, z tebe stále stejně okouzlen. A už zas sedíme v trávě a všechno je zas krásné a sedíme v pobořené kapličce a posloucháme XindlaX a jdeme přes hřbitov a zdravíme rodinu Ehm, co má náhrobek pár kroků za branou. Sedíme na lavičce a ty mi ze zad trháš kůži a pak nemůžeš týden hýbat hlavou.
Opona
Každé setkání je stejné. Každé setkání jsi stejná. Stále ta malá slečna, stále ta velká žena, stále stejné polibky, stále jiná scéna. Čas běží kolem, ale na ničem z toho nezáleží. Hlavní dějová linka jsi ty a já tu stojím a toužím na tom pódiu s tebou stát, s tebou hrát, jenže v castingu jsem neobstál. Vždycky jsem myslel, že příběh stačí říkat, nemusí se hrát a tak jsem ztratil tebe, ne jednou, už mockrát a slova nejsou to správné, a emoce bouří, a myšlení není jasné. Jsou to jen činy, co hraje roli správně. Jsou to jen činy, co určitě rytmus, co hraje melodii. A já tančit neumím. A i když se snažím, dělám spoustu přešlapů. A i když se snažím, vypadávám z rytmu a zlobím se. Na sebe, na tebe, na celý svět a to není fér.
A po letech svých chyb, toužím po klidu, toužím říct ti pravdu. A pravda bolí, nemá sice trny, ale je drsná. Je drsná a hrubá a nechává rýhy nejen na kůži, ale až v kosti. Otevírá staré rány. Ve světle reflektorů však není místo pro lži. Teď už to vím a vykládám své karty na stůl. Jsou špinavé, zmuchlané, ale všechny otočené. Už žádné tajnosti, ani před tebou ani před sebou samým. Už vím, jak otevřít své srdce, jen se musí nechat chvíli vyvětrat. Prach a pár jedovatých pavouků, nic víc není vidět hned, ale čím víc ometám, tím víc tvých fotek kolem nacházím a vím, že jsem byl vůl, ale už na štěstí nevsázím. Už vím, co chci. Chci roli v této hře. Jestli mladý nebo starý, jestli otec nebo děd, jestli nikdy nebo teď, každý příští život tě budu hledat zas. Tak doufám, že už nezklamu až vstoupím na tvé pódium. Tak doufám, že zbytek té hry bude jen pro nás, i kdyby jen poslední dějství.
A tak jsem oprášil pár polic a sledují dál to překrásné představení, kde děj mi nebyl jasný téměř do poloviny. Teď už ho ale chápu a vím, že naučit se text nestačí, že bez srdce nikdy na pódium nedosáhnu. Ale co, začíná teprve třetí dějství a představení, kde s tebou mohu hrát, bude ještě dost, tak sedím tu a čekám, sleduji děj a tleskám.