Půlnoční příběh
"Stával tu kostel. Tam. Vidíš? Tam co je dnes mohyla. Lidé v něm uctívali Boha. Neměl tvář, neměl hlas - byl jen jméno, avšak lidé pro něj umírali. Vidíš kráter? Tam jezero bylo. Od něj dlouhá řeka tekla. Voda v ní byla průzračná a dobrá, ale lidé ji znečistili. Kostel byl místem míru a lásky, ale lidé jej svou zlobou a nenávistí poskvrnili."
"Proč dnes již nestojí?"
"Jejich zloba byla přiliš velká. Jiní, kteří chtěli být stejní si stvořili jiné slovo - jiného Boha. Jedni tvrdili druhým že ten jejich je lepší a zase naopak. Zprvu to byl jen slovní spor, avšak po určitém čase přišli tací, kteří tvrdili že existuje jen ten jejich Bůh a žádný jiný. Ti druzí začli tvrdit stejně a začlo násilí. Lidé popadli ostří a začli se bít mezi sebou. Své čisté jezero zneuctili krví bratrů, kostel ohněm nenávisti."
"Co se stalo dál? Proč tu dnes stojí jen mohyla a proč jezero vyschlo?"
"Jezero nevyschlo. Díky krvy a nenávisti změnilo se v hada, který svými neščetnými hlavami pohltil ho celý. Kostel i s jezerem, lidi i s jejich rozpory. Proto dnes tu je ta díra. Had pak, ovlivněn pocity lidí, vydal se plenit dál a tak ho lidé, kteří zlé mysli odolali, postavili tuto mohylu a hada v ní uzavřeli."
"A co když ho jednou někdo vysvobodí?"
"Již tu byli tací kteří se o to pokoušeli. Bylo jich mnoho. Avšak jen jeden z nich se vrátil. Dříve byl stále šťastný a spokojený. Toužil jen po lásce. Po návratu ale, se nějak změnil. Vypadal o pár let starší a své idee zatratil. Našel si ženu - krásnou, velice krásnou - žil s ní téměř 50 let. Ona pak umřela, ale on žil stále. Přežil své děti, přežil své vnuky, přežil staletí. Jeho tělo však nestárlo. Měl mnoho žen a mnoho dětí. Všechny přežil, všechny pochoval. Dříve, než vztoupil do mohyly, stále plakal a smutnil. Od té doby neuronil ani slzu. Vysmíval se smrti, protože věděl, že ji nepotká. Vysmíval se životu, protože věděl, že ten jeho nikdy neskončí. Opovrhoval lidmi, protože to ON byl věčný. Jednoho dne potkal ženu, která byla krásnější než všechny, které doposud spatřil. Toužil mít její krásu. Zabil ji a její tělo pochoval v mohyle. Doufal, že had mu pak dá její půvab. Avšak nestalo se. Nechápal proč a hledal hada. Nenašel ho. Jen tichý hlásek se mu stále smál. On hledal odkud vychází, ale nikdy ho nedokázal najít. Nechtěl pochopit, že on je nyní ten had."
"Říkals že nemůže umřít. Žije tedy ještě dnes?"
"To je lehká otázka, avšak odpověď nemusí být zas tak úplně jasná. Ano - žije, ale nemá jméno; mluví, ale nemá hlas; vidí, ale nemá zrak."
"Mohu ho nějak poznat?"
"Okem ho od jiných nerozeznáš, sluchem nezjistíš. Pokud ale budeš naslouchat, pak možná ano."
"Myslím, že vím jak to myslíš."
Chlapec skloní hlavu a usměje se na svého společníka. Náhle však uslyší volání a tak od něj odvrátí zrak.
"Synku, prosím, pojď už domů"
Jeho matka právě přiběhla. Pohladila ho a podala mu ruku.
"Ale mami - já teď nechci. Mám tu kamaráda."
Prohlásil chlapec a ukázal na svého jediného přítele. Když matka zjistila, kdo je oním 'kamarádem' zděsila se, chytla ho za paži a táhla pryč.
Chlapec ještě v poslední chvíli zvolal: "Já tě neopouštím. Jen na chvíli odejdu, ale zase se vrátím neboj."
Jeho přítel se jen chladně ohlédl a opět položil svou hlavu na zem.
Doma matka nakázala synovi zákaz chodit ven a přátelit se s ním. Chlapec se dlouho trápil a hledal cestu, jak svého společníka opět vidět. Jednoho dne, když zrovna matka odešla na pole, rozbil okno a běžel k mohyle. Jeho přítel tam již čekal. Ležel na zemi a sledoval chlapce - záviděl mu jeho mládí, záviděl mu jeho tělo. Jeho jazyk se jako střela vrhl vpřed a několikráte protl vzduch. Pak se opět vrátil a jeho ústa opět vypadala jako jeden celek. Dnes byl ale jiný než dřív. Chlapec dostal strach ale zvědavost mu nedala. Když však přistoupil blíž zakopl o kámen a skutálel se ze svahu. Zastavil se těsně vedle stromu pod kterým vždy sedávali. Pocítil bodavou bolest v dlani - tenká větev mu protla ruku. Neznal ten pocit a tak jen fascinovaně pozoroval. Po větvičce pomalu stékal rudý pramínek krve, na konci utvořil překrásnou kapku a ta dopadla na zem, kde se okamžitě vpila. Za první kapkou spadla druhá, pak další a další, až nakonec utvořily malý proud té překrásné tekutiny. Zem již odmítala další krev přijmout a tak se utvořila malá kaluž. Čím více krve teklo, tím byla větší, až nakonec se z ní oddělila část a utvořila malý potůček. Ten mířil stále níž a níž po již mírnějším svahu, až se dotkl úst slepého přítele. Náhle chlapec zjistil, kdo byl onen společník, onen jediný přítel, který mu jako jediný rozuměl, který ho jako jediný vyslechl a věděl téměř vše. Byl to právě ten had, o kterém mu vyprávěl. Z jeho těla se začla nořit další hlava, po ní hned další. Náhle všechny upřely své tváře na toho malého chlapce.
"Slib mi, prosím, sestro moje, že nepřistoupíš k mohyle. Slib svému bratru, že nikdy nepodlehneš touze ji poskoumat."
"Slibuji bratře. Slibuji ti to. Jen mi řekni, proč vlastně?"
"Žije v ní zlo. Zlo, které bylo stvořeno lidskou nenávistí. Prosím nechoď tam. Již mnozí tam byli a nikdo z nich se nevrátil. Nechci přijít o svou jedinou sestru."
"Ano bratře. Slibuji. ... Jen jedno mi řekni bratře. Proč se tě jiní bojí? Proč říkají ti 'hade' ?"